Paradoxní teorie změny

Částečný překlad článku.

Arnold Beisser svoji paradoxní teorii změny v roce 1970 zformuloval následovně:

“Změna nastává, když se člověk stane tím, čím je, ne když se pokouší se stát tím, čím není.”

Změna nenastává následkem nátlaku ze strany člověka samotného (“musím se změnit!”) nebo ze strany někoho jiného (“musíš se změnit!”). Ke změně dochází, když člověk vynaloží čas a námahu na to, aby byl sám sebou. Toho je možné dosáhnout plným prožíváním a přijetím současné situace. Možnost opravdové změny paradoxně nastane jedině pokud terapeut odmítne klienta ke změně dotlačit.

Terapeut nebo terapeutka tedy odmítá svoji roli “měnitele” a místo toho svého klienta / svoji klientku více nebo méně naléhavě pobízí k tomu, aby byl / byla tím, kým je a v prostoru, kde tím je.

Změna nenastává díky “zkusím to”, ani díky nátlaku nebo přesvědčování, ani díky porozumění, interpretaci, nebo jinému myšlenkovému procesu. Naopak, změna může nastat, pokud se člověk aspoň na chvíli vzdá myšlenky na to, co chce dokázat být a pokusí se být tím, čím je. Pracuje se s tezí, že člověk se musí zastavit na místě, aby získal dobrý základ k dalšímu pohybu, a že bez tohoto základu je jakýkoliv pohyb náročný nebo přímo nemožný.

Člověk, který přijde na terapii ve snaze se změnit je v konfliktu s protikladnými vnitřními tlaky. Na jedné straně je to, čím by “měl být” a na druhé straně je to, čím “je” – aniž by se s jedním či s druhým dokázal identifikovat. Gestalt terapeut takového člověka vyzve k tomu, aby plně přijal svoje role, tedy po něm chce, aby prostě byl tím, kým je v tu chvíli. Spousta jiných terapeutů však přijme klientovu objednávku změny jako legitimní a začnou se snažit klienta různými způsoby změnit, čímž nastolí to, co Perls (zakladatel Gestalt terapie) nazval dichotomií “utlačovatele a utlačovaného.”

Terapeut, který se snaží pacientovi pomoct, se vzdaluje od rovnostářské situace (ačkoliv jeho cílem je, aby pacient byl jemu rovným) a změní se na vševědoucího experta, zatímco pacient se změní na bezmocného člověka.

Gestalt terapeut předpokládá, že tato dichotomie již existuje uvnitř pacienta, že jedna z jeho vnitřních složek se snaží změnit druhou vnitřní složku. Ve své práci se terapeut musí vyhnout tomu, aby se přidal na stranu jedné z těchto složek a k její roli. Aby se této pasti vyhnul, povzbuzuje pacienta v přijetí obou složek a jejich rolích jako vlastních.

Gestalt terapeut vychází z toho, že pacienta musí povzbudit v přijetí všeho, co zažívá v danou chvíli, ať už je to cokoliv. Společně s Proustem si myslí, že “k vyléčení z utrpení je nutné je plně prožít.”

Navíc, gestalt terapeut si myslí, že člověk ve svém přirozeném stavu je unikátní a celostní bytostí, která není roztříštěná na dvě nebo více protikladných částí. Ve svém přirozeném stavu člověk prožívá nepřetržitou změnu, vycházející z dynamické výměny mezi sebou samotným a prostředím.

Gestalt terapeut chápe změnu jako možnou, když se struktura mění na proces. Když k tomu dojde, člověk je otevřený k tomu, aby se účastnil vzájemné výměny se svým prostředím. Kdykoliv se odcizené, roztříštěné identity v lidské bytosti ujímají oddělených, rozškatulkovaných rolí, Gestalt terapeut povzbuzuje komunikaci mezi rolemi, dokonce je může požádat, aby mezi sebou mluvily. Když se tomu pacient brání, nebo se zablokuje, terapeut ho požádá, aby se plně vložil do toho, co mu v tom brání, nebo co ho blokuje. Zkušenost prokázala, že když se pacient plně ztotožní z odcizenými fragmenty, nastává integrace. Tímto způsobem se člověk stane tím, čím je, úplně, a jedině tak se může stát něčím jiným.

Terapeut sám je někdo, kdo neusiluje o změnu, ale o to, aby byl tím čím je. Pacientovy pokusy umístit terapeuta do jednoho ze svých stereotypů, jako pomocník nebo nadřazená autorita, mezi nimi vytváří konflikt. Konečný bod je dosažený, když každý z nich může být plně sám sebou a přitom zachovávat důvěrný kontakt s druhým. Také terapeut je posunutý ke změně při usilování o bytí sám sebou s druhým člověkem. Tento druh vzájemné interakce vede k možnosti, že terapeut může být tím efektivnější, čím víc se mění, protože když je otevřený ke změně, bude mít největší možný účinek na pacienta.

Fagan, J., y Shepherd, I.L.; “Teoría y Técnica de La Psicoterapia Gestáltica”; Ed. Amorrortu; Buenos Aires, 1970.

Posted in Překlady and tagged , .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *